Rozumíte svému osudu? I.
Umění udržet si dlouhodobě mládí, svěžest a psychickou stálost má mnoho nitek, z nichž některé jsou velmi jemné a většinou lidí jen stěží postřehnutelné. Jednou z těch nejjemnějších nitek je umění rozumět svému osudu a jeho směrování, rozumět tomu, kam vlastně jdeme a v ideálním případě taky proč tam jdeme. Kdo svému osudu a jeho směrování nerozumí, zbytečně ztrácí energii v marných zápasech a životních omylech, kdy naprosto nechápe, proč se mu to či ono nedaří, a zkouší to znovu a znovu - a marně a marně...
Ale osud (Bůh, existence, vyberte si, co je vám nejbližší) nám dává najevo, co s námi zamýšlí. Jen to neumíme nebo nechceme slyšet. A tak, pokud nepochopíme hned napoprvé, přijde ta zpráva znovu, jen s větší razancí. Kdo nepochopí ani napodruhé, obdrží zprávu potřetí, jenomže tentokrát už to může být pěkná "rána přes držku", aby se mu konečně rozsvítilo. A když nepochopíme ani tehdy, nakonec přijde řešení konečné a definitivní, kdy už není úniku, jen je to mnohem dražší a bolestnější, než kdybychom vše pochopili hned napoprvé.
Slyšte příběh:
Před nějakými lety jsem si koupil auto, nejsilnější verze modelové řady, navíc vzácná varianta s pohonem všech čtyř kol, prostě pořádné fáro. Bylo už trochu ojeté, ale skvěle vypadalo a skvěle jezdilo a já si o sobě myslel, jakej jsem frajer. Do té doby jsem jezdil s malými škodovkami a teď taková změna, docela mi to stouplo do hlavy...
Jenže osud nechtěl mít ze mne takového frajera, a tak mi posílal zprávy, že se toho auta mám zbavit. Poprvé to bylo asi tři týdny po koupi, kdy zcela neočekávaně, navíc při jízdě z menšího kopce, odešly brzdy. Něco se ulomilo, vytekla brzdová kapalina a auto najednou nebrzdilo. Následoval neopakovatelný rozhovor s mou tehdejší ženou, která právě řídila. Když jsem konečně pochopil, že auto opravdu nebrzdí, zatáhl jsem prudce za ruční brzdu, ona tam vrazila dvojku, auto zakvílelo a nějak jsme to zastavili. Dalším varováním bylo, když mi po pár dalších týdnech zůstala v ruce řadicí páka. Naštěstí v převodovce zůstala trojka a já opatrně dojel domů. Už tehdy mi soused, který měl servis na auta, několikrát opakoval, že to je "sviňa auto" a že ho mám dát pryč.
Ale mně se líbilo, a tak jsem s ním jezdil dál. Další pokus o vraždu auto provedlo, když jsem zkoušel, kolik to na dálnici dá. To už jsem jel asi docela rychle, když mi najednou praskla přívodová hadička benzínu a ten pod tlakem tří atmosfér stříkal na rozžhavený motor. Kdyby to chytlo, tak ani nestačím říct "do háje", natož něco delšího. To už jsem opravdu váhal. Ale když jsem auto přebíral zpátky ze servisu, říkal mi technik, že je teď v docela dobrém stavu, tak jsem udělal v duši definitivní rozhodnutí, že si ho nechám.
Koupil jsem si nový autoatlas a osud viděl, že jsem v tomhle opravdu natvrdlej. A tak mi ještě ten den večer poslal vstříc černého anděla - v podobě černého Renaulta, který se objevil na křižovatce zrovna v ten samý okamžik, kdy jsem tam byl i já, navíc tak nešťastně, že on jel po hlavní a já po vedlejší. No, zranění prakticky žádné, deformační zóny zafungovaly, ale tím pádem moje krásné a silné auto dopadlo tak, že už nestálo za opravu. Největší ironií bylo, že se to stalo půlhodinu před půlnocí, kdy právě začínal nějakou iniciativou vyhlášený "den bez motorových vozidel". I když jsem to neměl původně v úmyslu, vzal jsem tuhle iniciativu naprosto radikálně. Jezdit jsem musel, takže za ten šrot, co z toho mého auta zbyl, jsem si koupil starou škodovku stodvacítku. To je auto, které člověka naučí pokoře.
A tak člověk, zatímco krajina za oknem škodovky pomalu ubíhá, může za volantem přemýšlet o skutečných životních hodnotách...