Jak přijmout rozchod

V minulých příspěvcích na Elixíru lásky jsme rozebírali, jak oznámit rozchod svému dosavadnímu partnerovi. Důvody mohou být rozličné, ale zásady pro férový rozchod jsou jasné, snad jsme je popsali srozumitelně. Co když jsme ale na té druhé straně - co když jsme to právě my, kdo se nenadále dozvěděl, že vztah končí. Jak to přijmout? Jak se s tím vyrovnat?

Na rozchod vždy musí být dva - jeden, který je o kousek napřed a ví, že láska nenávratně mizí, a ten druhý, který v lásku ještě doufá. Slyšet od svého partnera, že se vztah vyčerpal a že on odchází, je těžká situace, ale zažil ji snad každý z nás. Ale ne každý se zachová férově a ne každý dokáže rozchod důstojně přijmout. Výsledkem jsou pak těžké tahanice, které ubližují oběma.

Zopakujme si základní pravdu: Láska je dar existence, který je nám dán podle vyšších záměrů - a stejně tak nám může být podle vyšších záměrů zase odebrán. Láska není nic, k čemu bychom se mohli přinutit svou vůlí a odhodláním, a už vůbec ne na prosby druhých. Zde se ovšem bavíme opravdu o lásce, ne o vztazích lásce podobných, jak jsme si popsali ve článku Co je to láska.

Láska je spletená z citu a z pocitů, není řízená rozumem. Není to ani jeden z obou partnerů, kdo by záměrně rozhodl, že láska skončila. Je to vždy výslednice událostí, které se prostě stanou a v jejichž důsledku už necítíme to, co jsme cítili dřív. Takže když nám partner řekne, že končí, jen málokdy je to pro nás "blesk z čistého nebe", nějaké náznaky jsme už museli zachytit, jen jsme je nejspíš ignorovali. Následně si tedy klademe otázku "proč" a usilovně přemýšlíme o tom, proč se to stalo. 

Náš partner, který rozchod oznamuje, je už mnohem dál. Nachází se v situaci, kdy už se mu propojily všechny události z dřívějška i ze současnosti. Vyhodnotil různá zakolísání a nepřízně osudu, které se na našem vztahu podepsaly - a nemusí jít ani o žádná dramata. Jsou to situace, které jsme kdysi mlčky přešli, dávno zapomenuté věty, které se náhle vynořují a spojují se v určitý pocit nepohodlí, který vyplývá z pouhé partnerovy přítomnosti. Pokud se tato tichá introspekce děje ve vztahu, který je strnulý v určitém stereotypu, pak stačí, aby do toho všeho připlula nějaká nová přitažlivá myšlenka, nová inspirace v podobě zajímavého člověka, který se vyskytne v okolí, nebo nastala situace, která náhle umožní podívat se na věci jinýma očima a najednou je jasno. Musí nastat změna. Pokud ale nejsme v roli toho, kdo rozchod iniciuje, nemáme to vše srovnané a v danou chvíli nemusíme vůbec ničemu rozumět. 

Podívejme se na situaci, kdy se čerstvě dozvídáme, že partner už s námi nechce být. Co s tím? Nejdůležitější je počkat s reakcí - okamžitá reakce je téměř vždy špatná. Zaplaví nás emoce, které zakalí rozum. Nejlepší je proto říct "OK, počkej chvíli, já si to v hlavě srovnám" a jít někam do ústraní. Tam nemá smysl přemýšlet nad tím, jak partnera do vztahu vrátit nebo dokonce jak se mu pomstít. Místo toho je třeba věcně zvážit, co všechno se tím mění a jak se podle toho musím zachovat. Je to velmi těžké, protože ze všeho nejdřív je potřeba překlenout první velký nával emocí. Proto si raději dejme na čas a jednejme až tehdy, když se sebereme k racionálnímu uvažování. 

Jakmile dojde k odplavení rozrušení a jsme schopni promyslet základní věci, pak bychom se měli duševně usebrat a vzchopit se natolik, že předstoupíme před partnera, oznámíme mu, že rozchod přijímáme (nic jiného nám stejně nezbývá) a po jednotlivých bodech s ním probereme, co vše náš rozchod obnáší a jak se k tomu postavíme. Musíme ale počítat i s tím, že partner s námi nebude chtít příliš spolupracovat, protože už se vidí úplně jinde a řešení starých záležitosti (do kterých počítá i nás) už ho jaksi obtěžuje.

Tím pádem si budeme muset většinu věcí vyřešit sami. Tak to chodí, s tím nic nenaděláme. Nakonec - když se na některé okolnosti člověk dívá zpětně, tak je lepší, když je rozchod v naší režii, tedy když si své věci zařídíme pokud možno sami. Spoléhat se na ex-partnera, který se od nás vzdaluje mílovými kroky, může být frustrující, a krom toho se může stát, že některé věci nedopadnou podle našeho očekávání. 

Důvěřujme tedy onomu božskému záměru, který nám lásku odebral. Nestalo se to jen tak bez účelu, nýbrž proto, aby nás to posunulo někam dál. Každý vztah - i ten nejkratší - nám byl seslán, aby nám něco přinesl. Aby nás posunul z bodu A do bodu B. 

Také já jsem si prošel svými vztahy a rozchody a s odstupem vidím, že každý z nich byl důležitý a že měl svůj přesný význam. Že kdyby kterýkoliv z nich chyběl, tak dnes nejsem tam, kde jsem. Mám skvělou ženu, společně máme čtyři skvělé kluky a žijeme krásný život podle svých představ. Ale vím, že bez těch předchozích etap (které nebyly vždy snadné a příjemné) bychom to neměli - anebo bychom si toho dostatečně nevážili. 

Uvědomme si věčnou pravdu, že každý konec je ve skutečnosti zakuklený nový začátek. Nelitujme minulosti, ale těšme se na budoucnost. Jaký nový prostor se nám otevírá? Jaké z toho vyplývají příležitosti? To je ten směr, kterým by se měla naše mysl ubírat, ne se utápět ve světabolu. Pak z rozchodu vyjdeme posílení a plní energie vstoupit do toho krásného, co nás čeká. 

Dveře se před námi právě otevřely...