Dočasnou nepohodou k trvalé pohodě

Pohoda je naprosto nezbytná komponenta do elixíru mládí. Proto si ji musíme stále pěstovat a udržovat. Musíme vědět, co nám pohodu přináší, a také, co nám naopak působí nepohodu. To, co nám přináší pohodu, musíme trvale podporovat, zatímco se zdroji nepohody se musíme nějak vypořádat. Někdy to dokonce znamená, že si musíme dočasně způsobit ještě větší nepohodu a jít do otevřeného konfliktu, aby se věci vyjasnily a vyřešily v samotném počátku - tam, kde vznikly, a nikoliv tam, kde se projevují. Do toho se nám ale většinou nechce, a tak jen potlačujeme ty projevy...

Představte si takové rodinné odpoledne, na stole je vonící káva, čteme si knížku nebo jiným způsobem relaxujeme a najednou se z dětského pokoje ozve hádka. Naše pohoda je ohrožena, tak vtrhneme do pokojíku a křikneme: "Nehádejte se!" Myslíte, že to zabere? Máme-li aspoň nějakou autoritu, tak na pár vteřin určitě. Jenže ani ne za minutu musíme do pokojíku zase. "Nehádejte se pořád!" Na jak dlouho to zabere teď? Asi uhodnete, že o nic déle. Jak je to možné, to máme tak malou autoritu?

Ne, autorita je v pořádku, jenže my jsme se nepokusili vyřešit kořeny problému, nýbrž jen následky - hádku samotnou. Snažíme se ji rychle utlumit, abychom si mohli dále užívat své nedělní pohody, jenže to takhle nefunguje. Chtě nechtě, musíme se v tom pokojíku zdržet trochu déle a dobrat se počátku - vytrhnout problém i s kořenem. Může to znamenat, že musíme děti vyslechnout a rozpoznat, kde ten počátek je. Samozřejmě si vyslechneme i spoustu věcí nesouvisejících, jako třeba "Když on mi včera taky (zde si dosaďte cokoliv)", ale to se nedá nic dělat.

Někde na konci té změti pravd a nepravd se ukrývá počátek problému, a my jej musíme umět rozpoznat. Když se nám to podaří a když dětem vysvětlíme, jak to řešit příště, tak máme vyhráno a podobná hádka se nebude hned tak opakovat. Pokud se třeba kluci hádají o vzácného panáčka z Lega nebo jinou cennou hračku, tak je nutné naučit je vyjednávat a nabídnout něco za to. Například: "Dobře, dneska si panáčka nechej a já si za to vyberu, na co se budeme večer dívat v televizi." Děti se takové věci samy od sebe nenaučí, to jim musíme ukázat. Stojí to sice mnohem větší úsilí, než vletět do pokojíku a křiknout "Nehádejte se!", ale brzy pochopíme, že takové úsilí se z dlouhodobého hlediska vyplatí. 

Hádek ubylo a naše pohoda je mnohem stálejší. Prostě, chtělo to přivodit si dočasnou nepohodu a jít řešit podstatu problému. To chvíli trvá a není to vždycky příjemné, takže o tu dnešní nedělní pohodu jsme definitivně přišli, ale příští neděle bude klidnější - vsaďte se...

Podobně jsem vyměnil svou pohodu za dočasnou nepohodu, když už mi začalo opravdu hodně vadit, že kluci při zavírání dveří nepoužívali kliky, ale dveře jen tak zabouchávali. Bylo mi jasné, že s tím musíme něco udělat, a tak jsem opět přistoupil na dočasnou nepohodu a začal jsem kluky důsledně vracet - kdykoliv dveřmi bouchli. Trvalo to asi týden, kdy jsem opravdu důsledně reagoval na každé bouchnutí (kterých bylo několik desítek denně). Bylo to náročné, ale vyplatilo se to. Po tom týdnu už si kluci zvykli a najednou jsem už vstávat a vracet nikoho nemusel. Dneska, když jim náhodou ruka ujede a přece jen ty dveře trošku bouchnou, s úsměvem na mě kouknou a sami zavřou opatrně ještě jednou. 

Dočasnou nepohodou k trvalé pohodě. Nic není zadarmo, ani ta pohoda ne. Někdy prostě musíme vytáhnout do boje. Ale jak v jedné knížce krásně napsal Osho Rajneesh: "Nebe není pro slabochy."