Co je to láska

Chceme-li uvařit elixír lásky, musíme vědět, co to vlastně láska je. Je totiž několik dalších citů, které často za lásku považujeme a které jsou lásce blízké. Mají svoji hodnotu a kupodivu většina partnerských vztahů je na nich postavena, ale skutečnou láskou nejsou. Asi uhodnete, že láska bývá nejčastěji zaměňována se zamilovaností. Dalším velice podobným citem, v který se často zamilovanost promění po nějaké době soužití, je vděčnost. A co je tedy ta láska? Čím se vlastně liší od ostatních citů?

Ten největší rozdíl mezi láskou a ostatními city je v přístupu k dávání a dostávání.

Zamilovanost

Když jsme zamilovaní, chceme od partnera všechno a hned - hlavně tělesnou blízkost, něžnosti a posléze také sex. Chceme dostávat to, co jsme si vybásnili ve svých představách. Když je zamilovanost oboustranná, je všechno v pořádku. Ale když nedostáváme to, po čem toužíme, jsme mrzutí a na náš protějšek se zlobíme. Zamilovanost je založená především na fyzické touze. Pokud není vzájemná, končí často zlobou a nenávistí. Něco jsme chtěli a nedostali. Jsme naštvaní, prosíme nebo vyhrožujeme, vymýšlíme nejrůznější vylomeniny, abychom připoutali pozornost a zájem (a většinou marně).

Oboustranná zamilovanost je vstupenkou do jednoho z následujících vztahů: 

Vděčnost/smlouva

Vděčnost předpokládá, že se původní zamilovanost proměnila v trvalejší vztah. Jsme tak tomu druhému vděční za to, že je s námi a že nám poskytuje to, co od života chceme. Jistotu intimního života, jistotu finančního příjmu a určitého životního standardu, výchovu dětí apod. Takový vztah má formu nevyslovené smlouvy - ty mi budeš dávat tohle a já ti budu dávat támhleto. Takto funguje naprostá většina vztahů a jejich účastníci si ani neuvědomují, že o skutečnou lásku nejde. Dokud dochází k oboustrannému dávání, vztah a smlouva funguje a okolí si může říkat - to jim to hezky klape.

Bohužel - všechno se sesype, pokud jeden najednou nemůže dávat, třeba kvůli nemoci nebo ztrátě zaměstnání. Ten druhý náhle nedostává to, co vždycky dostával, a pak se ukáže, co je pravou podstatou vztahu. Problém je totiž v tom, že v tomto typu vztahu je ten druhý snadno nahraditelný - když někdo cizí nabídne stejnou službu, jako stávající partner(ka), například sex, druhý partner snadno kývne na souhlas a je zaděláno na problém.

Láska

Láska je jiná. Ta chce dávat - dávat tomu druhému to nejlepší, co je v nás, bez ohledu na to, jestli za to dostaneme něco na oplátku. A když ta druhá strana od nás to nabízené nechce, netrápí nás to. Možná ten pravý čas teprve přijde a klidně počkáme třeba dvacet let. Láska není sobecká a dovede dát tomu druhému svobodu rozhodnutí, jestli o ten vztah stojí či nikoliv. A když o ten vztah nestojí, vedeni láskou si k němu ponecháme úctu v srdci a odpoutáme se od něj. Nezůstane tam žádná hořkost nebo vztek.

V lásce je vždy přítomna absolutní úcta k tomu druhému, obdiv ke krásné bytosti, krásné svým zevnějškem i nitrem, a touha dávat jí to nejlepší, co je v nás. Prostřednictvím milovaného člověka obdarováváme nejen jej, ale především existenci samu. A stejně tak je přítomna i mimořádná tolerance k tomu, co je případně na tom druhém odlišné a co bychom my možná dělali jinak. Pokud se stane, že jeden z obou onemocní či ztratí zaměstnání, ti dva se ještě více semknou. Není nic, co by mezi ně mohlo vstoupit.

V lásce je ten druhý nenahraditelný. V takovém vztahu jsme proto, že chceme být s tou konkrétní osobou, ne kvůli službám a výhodám, které nám ten vztah přináší. Nějaká nevěra zde absolutně nemá místo, protože nenabídne to, proč vlastně ve vztahu jsme - toho druhého, konkrétního, hluboce milovaného člověka.

K tomuto rozlišení vztahů se budeme stále vracet, je to naprosto zásadní pro pochopení celého elixíru lásky. Spousta věcí mezi partnery se odvíjí právě od toho, o jaký typ vztahu jde, a spousta nedorozumění pramení právě z toho, že považujeme vděčnost a smlouvu za lásku.